Lipovetsky Gilles-Éra prázdnoty

LIPOVETSKY, G: ÉRA PRÁZDNOTY

Jedná se o společensko-filozofickou esej, která se zabývá problematikou postmoderní společnosti, zejména nárůstem egoismu, individualismu a společenské apatie, jako průvodních jevů postmoderny. Dílo jsem rovněž využila jako cenný zdroj pro svoji bakalářskou práci. Autor knihy upozorňuje na celou řadu problémů provázejících současnou dobu, například na to, že kult jednotlivce je nyní prosazován mnohem znatelněji než v minulosti a tento trend se odráží v mnoha oblastech lidského života. „Žít svobodně, bez veškerého omezování, sám si zvolit vlastní způsob života: toto je ta nejvýznamnější společenská a kulturní událost naší doby, a v očích našich současníků též nejnepopíratelnější právo.[1] Dále si autor uvědomuje, že se změnou společenských struktur nejsme již natolik podřízeni kolektivním pravidlům, což s sebou nese svá pozitiva i negativa. Za pozitivní fakt lze považovat rozšíření prostoru pro seberealizaci, kdy jedinec není potlačován ve své osobitosti jednotnými zákony. Negativním důsledkem rostoucích možností seberealizace je však skutečnost, že považujeme vlastní svobodu za samozřejmost a stále častěji odmítáme přijmout disciplínu. Pravidla se uvolňují a postupně nás ovládá postmoderní kultura prosazující hodnoty personalizované společnosti. „ V té záleží na jediném být sám sebou, a právo na existenci a na společenské uznání zde má tudíž cokoli.“[2] Není tedy divu, že postmoderní kultura přispívá k nárůstu individualismu. Individualismus v dnešní podobě, který nabývá téměř absolutního rozměru, pak vede k projevům narcismu. Angažovanost ve veřejných sférách se snižuje a lidé se stále více zaměřují sami na sebe, na vlastní soukromí, kult těla a blahobyt spojený s neomezenou konzumací. Zájem o druhého se téměř vytrácí. Narůstá také počet těch, kteří jsou lhostejní nejen vůči ostatním, ale i vůči společnosti jako celku a odklání se od jejich hodnot a historických tradic. Jsme nezávislejší a ruku v ruce s tím jsme osamělejší: „Dnešní člověk prochází svou pustinou sám, bez jakékoli transcendentní opory a vyznačuje se proto svou zranitelností. A tak dnes dramatizujeme stárnutí, tloustnutí, spaní, výchovu dětí, odjezd na dovolenou - všechno nás stresuje a je pro nás problémem.“[3]  Postmoderna takto přispívá ke společenské krizi a u moderního člověka pozvolna vede k depresi.