Recenze -Býti básníkem

Jaroslav Seifert

Recenze na sbírku: Seifert, J. Býti básníkem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1983, ISBN: 22-0843-83, 112 s.

Dnes jsem si pro svou první recenzi vybrala básnickou sbírku. Je to proto,že mám ráda poezii a mezi mé oblíbené trio patří kromě Nezvala a Wolkera také náš nositel Nobelovy ceny za literaturu J.Seifert.

Jaroslav Seifert se narodil roku 1901 v Praze a zemřel v tomtéž městě roku 1986. Působil jako český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spolu s dalšími autory založil umělecký směr poetismu v české literatuře a roku 1984 jako jediný český autor obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

 Ve sbírce Býti básníkem spadající do posledního období Seifertovy tvorby se spisovatel uchyluje k prozaické formě veršů se vzpomínkovými motivy. Autorovy básně z tohoto souboru jsou zjevně nostalgické, na rozdíl od hravé sbírky Na vlnách TSF ze dvacátých let jsou dle mého názoru také celkově vážnější a často i složité díky svému rozsahu a řadě skrytých významů. Spisovatel si zřejmě uvědomuje vlastní stárnutí a snaží se proto vyrovnat s blížícím se okamžikem smrti. Chvílemi pociťuje až melancholii vyplývající z toho, že přežil řadu svých přátel a všechny básníky své generace (Wolkera, Holana, Hořejšího, Nezvala a další). Osamělost v něm vyvolává zřetelnou úzkost a smutek. Zádumčivé motivy smrti a vzpomínek na zemřelé blízké Seifert prokládá reminiscencemi na jednotlivá místa, v nichž prožil svůj život a oslovila jej svou nezaměnitelnou atmosférou. Odhaluje nám například mnohá zákoutí Prahy, která spojuje nejen s vlastními paměťmi, ale i s jednotlivými osobnostmi a historickými událostmi, jež se k těmto místům vážou.

Východisko ze smutku a izolace potom autor nachází ve vzpomínkách na lásku, domov a krásné okamžiky prožité v mládí, které si chce uchovat v mysli až do své smrti.  Ve vztahu k lásce si spisovatel uvědomuje, že se v postoji k lidem a především k osobám opačného pohlaví až příliš vzdaloval realitě a proto se mu nesplnila určitá očekávání a přišel o řadu ideálů. Přesto všechno básník nepřestal milovat a myšlenky na ženu jeho srdce jej neopouštěly ani ve vysokém věku.

V jiné části sbírky se autor vyrovnává s vlastními traumaty souvisejícími s prožitky z války. Zachycuje všechny negativní dojmy, se kterými se v této době setkal a které poznamenaly jeho pohled na svět. Vzpomíná rovněž na beznaděj pociťovanou obyčejnými lidmi ve válce. Pesimistické ladění některých básní později střídá optimismus, jenž je reprezentován smířením se básníka s nesnázemi, které jej v životě potkaly. Autor takto v závěru života začíná dospívat k přesvědčení, že ani nepřízeň osudu, s níž se musel potýkat, není důvodem k beznaději a přehnané sebelítosti. Naopak je důležité, abychom se smířili s tím, jak jsme prožili vlastní existenci a abychom dokázali vnímat krásu maličkostí, díky nimž je svět kolem nás i v těch nejtěžších chvílích radostnější.

Závěrem lze říci, že ačkoli považuji vyznění sbírky spíše za pesimistické, cením si na ní rozmanitého pohledu na svět, který si dokázal autor zachovat i v náročnějších okamžicích, jež jej provázely na sklonku života. Soubor Býti básníkem takto zahrnuje téměř všechna tradiční témata, s nimiž Jaroslav Seifert pracoval, a zřejmě právem jej tedy považujeme za vrchol jeho tvorby.